Červený, starší Ford transit předělaný na obytný van. Nikdo mu ale neřekne jinak, než
Charlie nebo Čárlík. Možná proto, že dokáže každému hned vykouzlit úsměv na rtech a lidské jméno mu prostě sedí. A přesně o tom tento článek bude.
Rád bych se vyhnul detailnímu popisu vozu a spíše vám popsal několik zážitků, které jasně ukazují, jaký kopec srandy si s takovým autem užijete. A ty jen potvrzují mé tvrzení, že obytná dodávka jsou v dnešní době snad nejlépe utracené peníze.
Pro ty z vás, kteří by se přeci jen rádi koukli, jak van vypadá, zde je odkaz na jeho video prohlídku:
Play Video
Jsou to už skoro čtyři roky od toho, co jsem koupil dodávku a začal jí přestavovat. Pečlivě jsem vše plánoval, aby byla praktická a vhodná na dlouhé cesty. Zato při realizaci jsem kombinoval materiály jako smyslů zbavený.
Takže na stropě je nalepený koberec z Egypta, každá skřínka má jinou barvu a všude se houpe asi tak tři tisíce cingrlátek. To doplňuje knihovna a kupa polaroidů z cest. Jednoduše řečeno, vevnitř je to jasná chatička, jejíž dekor by mohla leckterá roubenka závidět. A nebo se mu tiše smát.
Výhoda takového stylu je právě již zmíněný úsměv na rtech.
Ten máte totiž nejen vy, ale i každý, kdo dovnitř nakoukne. U celníků a policistů v cizině se to opravdu hodí. Místo kontroly se na nás pokaždé jen od ucha k uchu culí. Jako děti, kterým ukážete poníka. Ověšeného těmi cingrlátky.
A protože taková bláznivá dodávka přímo vybízí ke spoustě nápadům, rozhodl jsem po dvou úspěšných sezónách a nespočet cestách po celé Evropě bydlet v Čárlíkovi celé léto.
V rámci toho proběhla i cesta do Španělska, kterou zvládl bravurně. Jen Francií si tedy nebyl úplně jistý a asi tak 3 kilometry za hranicí prostě zdechnul. Z ničeho nic. Výhoda auta s charakterem ale je, že stačilo počkat 20 minut, domluvit mu, vysvětlit, že Francouzi mají fakt super naftu a jelo se dál. Závada se opravila sama a už se nikdy znovu neobjevila.
Největší zážitek ale byl, když jsem si uvědomil, že kvůli klientům musím často zůstávat v Praze. Jenže byt jsem na léto pronajal a dodávky jsem se nehodlal vzdát. To jasně vyústilo v to, že jsem měsíc a půl parkoval a spal v centru Prahy za kostelem a tvářil se, že tam rozhodně nebydlím.
Díky tomu jsem o městě zjistil několik poznatků:
- Večer je fakt klid. Celkem i ticho. Dokud za kostelem nenasávají víno z krabice občané bez domova. Proč si nenašetřej na dodávku? To sem nepatří.
- Veverka na plechové střeše znamená zvuky jako z hororu. Vystoupit pak z auta a nejít si měnit spodní prádlo je těžší, než se zdá.
- Večer je jinak ale fakt klid. Když si člověk zvykne.
