4human21: Jaké je to žít s malými dětmi rok v obytňáku?
„Tak, pojedeme dokud nechodí do školy! Máme ještě tři roky…” Takhle jsme přemýšleli nahlas v posledních několika letech. Už když jsme se před deseti lety potkali, jsme s Ondřejem osnovali, jak spolu vyjedeme na delší čas za hranice všednodennosti.
Při cestování jsme odjakživa zažívali neskutečnou symbiózu – ve stejnou dobu se nám chtělo na pláž, podobně jsme se smiřovali s nepředvídatelností, krosnou na zádech, dokázali se vyspat na poli, v hotelu i v autě. A všude se hned cítili jako doma.
V naší kódové řeči měly naše cestovní sny mnohá označení: velká cesta, gap year, cestovačka. Chtěli jsme vybočit z rutiny a tušili, že nám to odkryje naše možnosti i limity.
„Musíme přece zkusit využít svobody, když jí na rozdíl od rodičů máme.“ A to na déle než pár týdnů, kdy první polovinu většinou zabere adaptace. Plánování a snění jsme si proložili narozením první dcery, kterou nedlouho na to následovala druhá.
Vyvázat se z denní rutiny, rodinných a kamarádských pout se zdálo nemožné. A chvílemi i nelogické a rozhodně nekomfortní, protože naše bytí v Praze bylo úplně v pohodě. Práce nás vcelku těšily, rodiny podporovaly.
Vrtat hlavou nám cestování nepřestalo ani v roli rodičů. V půlce minulého roku můj muž přišel s nápadem, jak dělat práci, kterou se živí v Praze, na cestách.
Propagovat metodu více hlasů (Janečkova volební metoda – D21), jde přeci všude. Navíc putovní kampaň z očí do očí je upřímnější a zanechá hlubší stopu: o inovacích demokracie je potřeba diskutovat všude po světě, hlad po depolarizaci a konsenzu, k nimž D21 dopomáhá, je citelný napříč společnostmi.
A tak se i stalo. Projekt byl v Praze schválen, obytný vůz Fiat Carado zakoupen a před námi stálo asi tak milion úkolů: zajistit si víza, zrekonstruovat a pronajmout byt, dlouhodobě vypovědět místo v Antonínině školce (3), dát výpověď v mé práci, zajistit pojištění na roční cestu, založit web a tisíc dalších drobností.
Vše se ve vražedném tempu stihlo v druhé půli roku 2018. Střídavé pocity paniky a těšení byly na denním pořádku. Vysvlékání se z kukly dosavadního bytí je dost náročný proces.
Teď sedím u oceánu na Vancouver Islandu a při psaní se dívám na moře. Jen doufám, že mi do klávesnice nezačne pršet. Před chvílí jsem na obzoru viděla kosatky. Dvě velké a jednu malou ploutev. Loví tuleně a lachtany u pobřeží.
Nechce se mi věřit, že už jsme pryč skoro rok. Máme za sebou 21 států a dvě kanadské provincie. Za pár týdnů se před návratem vyhřejeme v Mexiku, abychom kontinent vytěžili naplno. Kdoví, jestli se sem ještě někdy vrátíme. Létat v budoucnu už moc nechceme.
Nejnáročnější pro nás byly březnové začátky, kdy jsme se sžívali na pár metrech čtverečních. Překonávali nemoci, které jsme si s sebou přivezli z Evropy, a snažili se zahájit pracovní agendu.
Připadalo nám, že produkce samotné cesty s dvěma dětmi zkonzumuje tolik času, že snad není možné ani nic udělat. Potřebovali jsme psát propagační články o expedici, postovat fotky, oslovovat partnery, natáčet videa, dělat rozhovory s politiky o D21.
A na to všechno jsme byli sami dva – když byl jeden demotivovaný, ovlivnil druhého, nikdo, kdo by nás ve snahách podpořil na dohled ani na doslech. Připadali jsme si bláhoví a vyčerpaní.
První měsíc a půl jsme se navíc přesunovali šíleným tempem, neboť jsme měli na závěr dubna domluvený projekt školního hlasování v prestižních školách BASIS, které jsou v Arizoně. A do té jsme museli dojet až z Baltimoru – takže vyčerpávající přesuny, v rámci nichž jsme si zvykali na nový život v autě.
Přicházely také první technické potíže: obligátní prasklá pneumatika, zničený stěrač, urvané zrcátko. Do toho nutnost zastavovat na místech, kde se vyřádí děti, a zároveň nám to nezruinuje měsíční rozpočet.
Horko těžko se začínaly rýsovat naše pracovně-cestovní rytmy. Například jsme zjistili, že za den zvládneme jet v kuse maximálně tři hodiny. Ujasnili si, že nejlepší čas na přesuny je po obědě, kdy nám obě děti spí. Slasti i strasti začátků jsou popsány na našem cestovním blogu www.4human21.world.
Během cesty jsme si zvykli a taky si nebezpečně navykli – na bytí v přírodě, západy slunce, možnost vidět denně nové věci, na pláže, lesy a průzračná jezera za humny. Sousloví “jdeme ven,” nám vypadlo z rejstříku, kočár dávno nepoužíváme, protože v přírodě pozbyl smyslu.
Děti mají svaly a modřiny, nebojí se za kýmkoli přijít a začít mluvit svojí verzí angličtiny. Rok a půl stará Josefína zdraví ahoj i hello. Říká yeah a nejšťastněji vypadá, když bosky běží po pláži. Její starší sestra se zase stala milovnicí horkých pramenů, které tu vyvěrají v každém druhém lese, a začala sama plavat v říčním proudu.
Stěží si teď představit pražské přechody, smog a dopravní zácpy. Najednou nám připadá svět rychlých ranních snídaní, odchodů do školky a betonu kolem jako prostředí neslučitelné se zdravou výchovou dětí.
Ale máme tam své milované a víme, že se dá hezky žít kdekoli, jen to teď bude chtít pár inovací naší denní rutiny. Budeme jistojistě vymýšlet, jak si zajistit sezónní žití v přírodě. Chalupy v rodině nemáme a tak nás napadá jurta, na kterou není třeba stavební povolení, nebo nějaká varianta „tiny house“.
Samozřejmě existují i stinné stránky full-time cestování a pracování s malými dětmi. Jsme tu stále všichni pohromadě, vlastní prostor téměř nemáme, maximálně si můžeme jít chvíli zaběhat nebo se vystřídat v pracování a starání se o děti.
Zároveň se učíme konflikty maximálně účinně hasit, jelikož od nich není úniku, takže jistý osobní růst je vlastně nezbytnou podmínkou 🙂
Tenhle život rozhodně není pro ty, kteří se hůř vyrovnávají s nepohodlím. Musíme mýt několikrát denně nádobí, když prší a jsme vevnitř, tak o sebe zakopáváme, pronikavé dětské hlásky nikdy nejsou dál než metr, sprcha je vzácnost…
Za celý rok jsme si nekoupili skoro nic na sebe, minimalismus se částečně dotkl i naší stravy: oproti Praze naprosto stoprocentně zpracováváme suroviny, nic nepřichází vniveč – je to malou lednicí, napjatým rozpočtem i tím, že nám maminky nenosí jídlo na přilepšenou.
Ačkoli máme na cestě plat z ČR, rozpustili jsme během roční cesty skoro všechny úspory a budeme muset začít od píky. I to je nečekaně příjemný pocit.
Obytňák, který jsme v době odjezdu už pár měsíců znali a používali, jsme dopravili do nového světa po moři. Cena překvapivě není závratná – rozhodně nižší než koupě vozu v USA nebo jeho pronájem.
Je možné si přes zprostředkovatelskou firmu zařídit místo na nákladní lodi, ušetříte tím starosti s nákupem a prodejem na místě a nemusíte platit za nebetyčně drahý pronájem. Výběr řešení ale rozhodně záleží na časových a finančních možnostech.
Náš Fiat Ducato určitě není do Ameriky ideální. Je to 3,5 tunový tank s náhonem jen na přední kola. Zevnitř i zvenku vypadá spíš jako víkendový vůz pro zámožné důchodce. Nutno ale říct, že dovede překvapit, projel neskutečné množství rozvoraných cest a rolet všeho druhu. A nikdy se vlastně neporouchal, takže všechna čest a za nás rozhodně pozitivní recenze.
Jeho dva hlavní nedostatky je však potřeba zmínit: je to zadní „nárazník“, který je zcela nepochopitelně z plastu, aby bylo auto co nejlehčí, a druhý je prostý fakt, že v Americe na tohle vozítko nemají náhradní díly. I když tu brázdí silnice „klon“ Fiatu Ducato, RAM Promaster, existují mezi nimi drobné konstrukční odchylky dané jiným místem výroby.
Je proto záhodno vzít si náhradní díly s sebou z Evropy. My jsme to „chytře“ neudělali, takže jsme si museli díly nechat poslat z Evropy. Za devět měsíců cesty jsme naštěstí řešili jen stěrač, urvané zrcátko (válečný veterán se o nás na parkovišti otřel se svým novým trailerem), výměnu brzdových destiček a oleje. Občas pomohlo lepení, zvlášť u zadního nárazníku, Achillovy paty našeho auta.
Když přemýšlím, co nám z cesty zůstane v hlavách a srdcích nejvíc, asi je to svoboda a jistota. Pocit, že máme sílu se svým životem naložit tak, jak si sami vybereme, že o sobě nemusíme neustále pochybovat a dusit se snahou o dokonalost a výkon. S každým se vidět, všude být. Víme, že dokážeme přežít na malém prostoru, zvládnout s dětmi nečekanosti a nepohodlí.
Potkávali jsme spoustu rodin, které se oprostily od pout velkoměst, vše prodaly a zvolily si život na cestě i za cenu nepohodlí – od ajťáků, přes konzultanty až po sezónní námezdní pracovníky. Zároveň se v nás upevnila víra v to, že existují dobří lidé a že je jich většina.
Stokrát nám během cesty zachránili krky nebo udělali radost tací, které bychom jinak nikdy nepotkali, často s diametrálně rozdílným pohledem na svět. Ubytovali nás, když jsme měli rozbité auto, nabídli nám přijetí mezi sebe, pomohli vyměnit kolo, hráli si s našimi dětmi, pozvali nás na večeři.
Přicházeli k nám často sami, všechny totiž zajímal náš “kempr” – v USA ani Kanadě takováhle auta nejezdí. Ten náš je navíc z poloviny popsaný „otázkami pro svět“ #AskTheWorld, které tam píšou lidé, s nimiž se setkáme.
V rámci naší mise, jejíž součástí je natáčení rozhovorů a informování o volební metodě D21, nám tahle bizarnost dost usnadňuje úvodní “small talky”. Zájem o nás a o naši práci přichází díky ní celkem samovolně.
Rok „on the road“ byl zkrátka ve znamení zintenzivnění prožívání všeho kolem – neskutečných radostí, nečekaných pádů, nezapomenutelných setkání.
Prostě život, který vás o své existenci přesvědčuje každou vteřinou. Jste si ho vědomi – jeho krás i konečnosti. A tím pádem nutnosti přidělený čas jaksepatří využít.
Czech
Arabic
Chinese (Simplified)
Dutch
English
French
German
Italian
Portuguese
Russian
Spanish