Jak už to tak bývá, k bodu zlomu došlo v okamžiku menšího partnerského nedorozumění, které začíná asi nějak takto..

“Otočím to tady vlevo” “A neměl bys to lepší doprava?” následuje výměnná debata vpravo či vlevo, načež muž nas*aně zatáčí vpravo, já raději ani nedutám a v ten moment se to stane.. 

Jedním kolem trčíme z 2 metrového srázu, zatímco karoserie auta se prohnula natolik, že nejdou ani otevřít dveře. Co ted?

Zatímco muž vydýchává situaci, já se jdu rozhlédnout po okolí, zatímco se snažím usmlouvat všechny vrchní síly, aby se spojily a pomohly..

Načež se z ničeho nic vynořuje skupinka 5 kluků, kteří jsou oblečení spíš jak na rande než do dolů. Nevím, kdo je víc zaskočen, jestli já nebo oni.

Hučím do nich všemi možnými jazyky a gesty, že máme problém a potřebujeme pomoc. Kluci jsou ale evidentně zaskočeni ještě víc než já tímto setkání. Přeci jen jsme v muslimské zemi a docela chápu, že nejsou úplně připraveni na situaci, kdy se na ne moc obvyklém místě uprostřed pouště vynoří samotná evropanka a něco po nich chce.

Raději se jen usmívají a koukají rozpačitě do země. Nakonec vzdávám vysvětlování, protože to nikam nevede a mířím rezignovaně zpět k autu. Kluky ale evidentně zajímá, co se děje a tak mě následují.
Asi si trochu oddychli, když viděli, že nejsem sama a evidentně sami uznali, že máme vážně problém. Hnedka pochopili a začali sami od sebe jednat.