Jaké to je po roce cestování karavanem se vrátit zpět do běžného života? Po čem se nám stýskalo? A na co se nám nejhůře zvykalo? Jaké jsou rozdíly mezi životem na cestách a v civilizaci? A proč jsme se vůbec vraceli? A je opravdu všude dobře, ale doma nejlíp?
Jmenuji se Naďa Tumpachová a jsem holka z karavanu – Caravan Girl. Miluji život na cestách. Ráda inspiruji svým životem druhé, aby našli odvahu cestovat nejen karavanem a aby si splnili své cestovatelské sny.
Cestuji karavanem (ono je to správně dodávka s originální obytnou vestavbou, ale to je moc dlouhé, pod pojmem jen dodávka si představím spíše předělanou dodávku a já mu prostě jinak než karavan či obytňák neřeknu) spolu s mým mužem už tři roky. Z toho jsme celkově dva strávili na cestách. Obvykle jsme půl roku v zahraničí a půl roku doma. Naposledy jsme vyjeli na celý rok. (Více o nás, našem seznámení a našich prvních cestách naleznete v článku ZDE.)
Už je to nějaký měsíc, co jsme se vrátili z naší roční cesty karavanem po Evropě. Zvykat si bylo těžké. Po tak dlouhé době to teď fakt trvalo. Čím déle jste totiž pryč, tím déle vám pak trvá aklimatizace zpět.
NA CO JSME SE NEJVÍCE TĚŠILI?
Nejvíce jsme se těšili domů na rodinu a přátele a taky na české jídlo. A na pohodlí domova. Na to si člověk zvykne velice rychle. Na to mít horkou sprchu či si napustit horkou vanu, mít splachovací záchod a mít neomezenou elektřinu a WiFi.
Ze začátku bylo super opět vidět celou rodinu a přátele a to ještě u plného stolu. Předtím jsem ty velké žranice, když se sejde příbuzenstvo, moc nemusela, ale teď jsem si to fakt vychutnávala.
CO BYLO NEJTĚŽŠÍ?
Nejtěžší bylo zvykat si být mezi čtyřmi stěnami většinu dne. Na tu zavřenost oproti pobytu venku. Všichni, hlavně příbuzní, se mě vyptávají, jak jsme mohli rok vydržet v tak malém prostoru jako je naše autíčko. A já jim pořád vysvětlovala, že trávíme čas venku a do auta chodíme jen vařit, jíst a spát. (Chcete vidět, jak to máme u nás v autě zařízené včetně vychytávek? Tady si ho můžete virtuálně prohlédnout.)
Teď mi přijde stísněnější být v garsonce. Snažím se trávit co největší část dne aspoň na zahradě u domu.
STÝSKALO SE NÁM?
Další věc, na kterou se mě všichni ptají je, jestli se nám nestýskalo po rodině a přátelích. Samozřejmě, že se nám stýskalo. Ptají se, jestli jsme nebyli na cestě moc osamělí. Opravdu ne, vždycky kolem nás byli nějací lidé, obvykle další cestovatelé, které jsme potkávali na cestách a spolu pokecali, dali si společnou večeři a někdy i pár dnů společně cestovali.
Zatímco tady nikdo nemá čas se sejít, všichni pracují od nevidím do nevidím a pak mají spoustu ještě dalších povinností jako postarat se o domácnost, děti a tak dále. Takže si paradoxně tady přijdu mnohem osamělejší než na cestách.
ŽIVOT V PRAZE
Tolik mi to pak nevadilo, když jsem sama měla práci a byla jsem tím plně zaměstnaná a neměla už také čas se sejít.
Když k 40 hod. týdně přidáte až hodinu dojíždění po Praze, tak jste pryč 10 hod. za den.
Pocházím z maloměsta. Do Prahy jsem se těšila na velké možnosti vyžití, ale když tu žijete a pracujete, tak na ně paradoxně nemáte vůbec čas.
Taky mi přijde, že jsou tu všichni od sebe oddělení v bytech. Žije tu v Praze spousta lidí na malé ploše, ale vlastně tu nikoho nepotkáváte. Všichni jsou zalezlí doma. Na cestách jsme se hned s někým skamarádili. A když bylo něco potřeba udělat, tak jsme to udělali spolu, jako třeba společné vaření jídla. Prostě jsme žili více komunitně. Tady je každý sám zavřený doma a oddělený od ostatních. A vyžaduje čas a energii se s někým sejít, což ten čas není, protože jsou všichni většinu dne v práci a pak už na to nemají energii.
SROVNÁNÍ PRÁCE V ČR A V ZAHRANIČÍ
Našli jsme si tu oba práci, že tu chvíli pobudeme. Když to srovnám se zahraničím, tak práce je tady mnohem více a za mnohem méně. Např. ve Francii mají jen 35 hod. pracovní týden (a s 90 min. přestávkou na oběd) a vydělala jsem si tam na brigádě o třetinu více jak v Praze v práci v kanceláři.
Teď jsem si říkala, že to v kanceláři nebude tak náročné, jak dělat fyzickou práci venku, ale dělat 12 hod. směny přes noc není žádný med a nakonec jsem z toho onemocněla, dostala jsem zánět šlach a měla pár týdnů ruku v dlaze. Ještě teď si dávám ruku do pořádku. Takže jsem si nepolepšila časově, finančně ani náročností.
PROČ JSME SE VRACELI?
Vraceli jsme se domů kvůli rodině a přátelům. Protože se nám stýskalo a chtěli jsme je vidět.
Jenže rodina nám pořád říká, jak máme žít a že máme zapadnout a mě to jedině stálo zdraví.
Tolik jsem se těšila, že po několika letech strávíme léto v ČR. Že budeme jezdit na výlety, navštěvovat přátele, být hodně u vody a taky jezdit na festivaly. A nakonec jsem kvůli zdraví nemohla ani jet na festivaly, na které jsem se tak těšila.
Dále jsme potřebovali udělat větší opravy na autě, které jsme nechtěli dělat v zahraničí. Můj muž stále něco na autě kutí a vylepšuje. Už jsme pomalu připraveni opět někam vyjet.
Czech
Arabic
Chinese (Simplified)
Dutch
English
French
German
Italian
Portuguese
Russian
Spanish