Spaní v autě na divoko jsme milovali odjakživa. Zaparkovali jsme tam, kam nás to ten den zavanulo. Budili se v přírodě a (většinou) nikde nikdo. Stačilo jen vykouknout z kufru auta a viděli jsme chorvatská jezera nebo kukuřičná pole v Srbsku. Naše první spací auto byl obyčejný Ford Focus Combi. Sedačky šly sklopit do roviny a vyspal se v něm i dvoumetrový Jakub. Objevovali jsme v něm Balkán v dobách, kdy jsme se na dovolenou neutrhli na víc jak deset dnů.
Ale to se před pár lety naštěstí změnilo.
Naše přepracované hlavy frustrované z hledání bydlení v Praze a plánování hypotéky na-doživotí-asi-tak-přibližně řekly stop. Poslechli jsme a začali plánovat útěk z města.
Přípravy to byly dlouhé.
Asi si dovedete představit, že hledání dodávky, ve které má člověk regulérně žít, není jen tak. Nakonec jsme si od surfaře z Drážďan přivezli VW LT 28 (dostalo název Hugo), které potřebovalo jen pár úprav. Ale to jsme se spletli.
Elektřinu jsme předělali od píky včetně zapojení solárního panelu a rozvodu zásuvek, přeorganizovali jsme úložné prostory a hlavně udělali boudičku pro Rózu. Naše posádka se za ty roky rozrostla o chlupatou a bláznivou fenku, která nás na cestách opatrovala.
Aspoň jsme měli ale čas zajistit všechno potřebné – sehnat za sebe náhradu do bytu, ušetřit nějakou rezervu, na kterou jsme ale díky Kubově práci nemuseli sáhnout, v mém případě dát výpověď, předelegovat poštu, dodělat daňová přiznání, pořídit si datové schránky, vybrat cestovní pojištění, založit si eurový účet s nulovými poplatky za výběr atd.
Abychom to zkrátili, vyrazili jsme jen se 14dennním zpožděním směr Itálie a Cinque Terre, odkud jsme dál pokračovali podél pobřeží. Moře, oceán a moře nám bylo sousedem až do Estonska, kde jsme se po 5 měsících otočili a vyrazili na skok domů na svatbu a lehce oservisovat našeho miláčka. Po pár dnech jsme ale zase nasedli a vyrazili do Bulharska a Rumunska.
A jaké to bylo?
Nejlepší. Nejlepší rozhodnutí v našem životě. Ano, měli jsme lehké krize. Ano, někdy jsme na sebe zavrčeli. Ano, občas (ale málokdy) nám chyběla teplá sprcha. Ano, je to velký krok z komfortní zóny.
Ale to, co nám tenhle roadtrip dal, skoro ani nejde popsat. Něco jo. Třeba minuta objímání, kterou jsme si povinně naordinovali, když jsme začínali být otrávení. Nebo čas na čtení, přemýšlení i na úplné prázdno v hlavě. Čas na sebe navzájem i sebepoznání.
Zní to idylicky i idealisticky, ale to, že jsme si byli a stále jsme s Jakubem blíž, je holý fakt. A ty zážitky, nádherné útesy, průzračná jezera, zelené hory i zrzavé krávy si můžete přečíst a prohlédnout na našem blogu Hugoamy.cz.
A co děláme teď?
Huga 1 jsme prodali v době, kdy už jsem byla těhotná, ale ještě jsme o té malé bytosti nevěděli. Zpětně si říkám, že množství slz a záchvatů pláče při prodávání tomu odpovídalo. Dodnes se nám ale stýská – první obytka může být jen jedna jediná a na broušení podlahy nebo pájení led pásků nikdy nezapomeneme.
I tak jsme si ale výletování užívali dál. Měli jsme (a pořád ještě máme) možnost sdílet poloobytnou dodávku s kamarády. Dlouho jsme neotáleli a po potvrzení těhotenství jsme vyrazili na měsíc zpátky k Atlantiku. První trimestr neskutečně utekl.
Sice jsem si ve Francii nemohla dopřát kupu plesnivých sýrů a v Portugalsku se musel portským opít Jakub sám, ale mohla jsem jíst ovoce od rána do večera. Během měsíce jsme dojeli skoro až na jih Portugalska, zavzpomínali a navštívili místa, kde jsme spávali s Hugem a pomalu se otáčeli zpátky.
Bylo nám jen smutno, že nemáme víc času. Jakmile člověk jednou zažije pomalé a hlavně dlouhodobé cestování, “pouhý” měsíc už bude vždycky jen rychlovka.
A co teď? Hledání Huga 2 je v procesu. Evelína v lednu oslaví roční narozeniny a my už cítíme, že ten pravý čas na toulky zase přichází. Zatím doma prohlížíme fotky, dojímáme se nad vybledlými účtenkami od nafty a prstem jezdíme po nasyslených mapách s tipy na výlety.
A klidně se vydáme zase do Bretaně, Portugalska, Estonska nebo na jih Moravy.
Všude je to krásné, když se máme stejně rádi i na 7 m2 bez tekoucí vody.
Pár čísel na závěr:
Za ten půlrok jsme projeli 22 zemí a krom Monaka a Gibraltaru jsme všude strávili aspoň noc spaním na divoko. Všechna spací místa najdete na naší cestovatelské mapě, kde se můžete inspirovat fotkami.
Ujeli jsme 21 375 km
Nachodili jsme víc jak 1100 km. Není to žádný supr výkon, ale 15-20 kilometrové procházky jsme si po přírodě zamilovali. Rekord jsme trhli v na Rujáně v národním parku Jasmund, kde jsme podél křídových útesů nachodili 32 km za den. A to už jsme dostatečně utahali i našeho psa.
Hugo nepotřeboval ani jednou na cestě servisovat – uf, klepem
Dvakrát jsme se zahrabali. Poprvé hned druhý den na cestě v Alpách, kde jsme nahnutí stáli celou noc v kopci a modlili se, abychom se nepřevážili. A až ráno nás vysvobodil sympatický Australan, který měl na protějším kopci lyžařskou školu. Podruhé pak v Čechách na svatbě kamarádky. Máme náhon na zadní kola a byl to ze začátku trochu nezvyk.
Za ten půlrok jsme utratili necelých 130 000 Kč, kdy největší položka byl benzín = cca 50 000 Kč (jen za nájem v Praze v našem bytě bychom dali 75 0000 Kč / tedy asi o třetinu víc).
Cestu jsme zvládli s 0 sponzory. Prostě jsme si ušetřili a vyrazili. Je to spíš život, než projekt. Když mluvíme o nějaké značce, tak je to opravdu jen proto, že ji máme rádi.
Czech
Arabic
Chinese (Simplified)
Dutch
English
French
German
Italian
Portuguese
Russian
Spanish